Kvůli úplnému zatmění Slunce jsme s Pavlem Štysem a Radimem Slovákem podnikli dvěma auty šest a půl tisíce kilometrů dlouhou cestu přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko do jižního Turecka a zpět. Sešli jsme se v pátek 24. března večer v hotelu ve Štúrovu. Na obrázku je zachycen noční pohled na most přes Dunaj do maďarského města Ostřihom.

Kliknutím na libovolný náhled na této stránce dostanete větší obrázek.

V sobotu jsme rychle projeli Maďarsko a po rozbitých rumunských silnicích jsme se dostali přes hory do české vesnice Rovensko v jihozápadní části Rumunska. Posledních 14 kilometrů jsme stoupali blátivou lesní cestou mezi tajícím sněhem, kde v případě smyku hrozil pád do rokle - zkrátka typická ukázka rumunské silniční sítě. Odměnou nám pak byla noc v temném odlehlém místě, stranou od civilizace.

Plánované noční fotografování se příliš nevyvedlo, protože pro fotografické účely "kvalita oblohy" nestačila. Lehký opar a sníh všude kolem trochu degradovaly nádhernou tmu a seeing byl dost špatný. Pohled na oblohu přesto stál za tu námahu, včetně krásného východu Měsíce a Venuše, krátce před ještě krásnějším východem Slunce.

Následující dva dny a dvě noci jsme cestovali přes jižní Rumunsko, celé Bulharsko a západní Turecko do hor, východně od města Antalya, které jsem si předem vyhlédl jako zajímavé místo pro pozorování zatmění s možností rychlého přesunu na sever i na jih v případě nepřízně počasí. Horské sedlo Alacabel, 1825 m.n.m., jsme překročili v úterý 28. března před polednem. Počasí vypadalo nadějně a zhruba 24 hodin před zatměním jsme na jižních svazích hor začali hledat místo, kde se usadíme a vybudujeme pozorovací stanoviště. Přímo pod sedlem bylo příliš mnoho vody a sněhu, ale jižněji, ve výšce 1275 m.n.m. na souřadnicích 37°07'18"N, 31°49'08"E, jsme našli velkou, suchou a rovnou pastvinu, vhodnou k táboření i pozorování.

K fotografování zatmění Slunce jsem použil sestavu, vyzkoušenou již v říjnu 2005 při fotografování prstencového zatmění ve Španělsku : na montáž HEQ-5 jsem upevnil dalekohled WO Megrez 80II ED s reduktorem 0.8x a zrcadlovkou Canon EOS 20D a jako zálohu pro všechny případy i objektiv Zeiss Sonnar 300/4 s okulárem Vixen LV 15mm a digitálním kompaktem Nikon Coolpix 880. Sluneční filtry byly vyrobeny z "fotografické" folie Baader AstroSolar ( D=3.8 ).

Fotografování jsem si připravil tak, abych nemusel obsluhovat techniku a měl co nejvíce času na pozorování. Během částečné fáze zatmění časovač automaticky spouštěl oba fotoaparáty v minutových intervalech. Na EOS 20D byl přitom nastaven čas 1/8000sec. a Coolpix 880 byl přepnut na časovou automatiku. Poslední paprsky zakrývaného Slunce fotografoval i Canon EOS 20D v režimu časového automatu v intervalu 4 sekundy. Na začátku úplné fáze jsem sundal filtr z dalekohledu a rychle pořídil několik ručně nastavených expozic v rozsahu od 1/250 do 1/4sec. Pak jsem nastavil závěrku na "B" a zbytek nechal opět na automatickém časovači, který řídil sérii expozic od 1/4 do 10sec. Zatímco technika pracovala samostatně, díval jsem se na Slunce i po okolí, s DV kamerou v ruce.

Z velkého množství fotografií jsem vybral několik ukázek, včetně složených snímků úplné fáze z několika různě dlouhých expozic a s mírně zvýrazněnými detaily sluneční korony :

Z části snímků jsem složil video sekvenci ve formátu MPEG, která ukazuje průběh zatmění včetně mraků, které občas přecházely přes Slunce.

Když Canon EOS 20D s časovačem pracoval bez problémů, nezdržoval jsem se obsluhou druhého fotoaparátu. Nikon Coolpix pracoval po celou dobu v režimu časového automatu a během úplné fáze zatmění jsem z objektivu ani nesundal filtr z folie. Z digitálního kompaktu tedy vyšla jen dlouhá řada expozic částečného zatmění v minutových intervalech, ze které vybírám alespoň malou ukázku :

Večer po úspěšném pozorování zatměmí Slunce jsme strávili mezi památkami v Side, na pobřeží Středozemního moře. Pak jsme se vydali přes Antalyi zpět na severozápad.

Ve čtvrtek 30. března jsme věnovali dopoledne prohlídce trosek starověkého města Hierapolis a zejména přilehlých termálních lázní Pamukkale, kde teplá minerální voda stéká po travertinových terasách.

Večer jsme pak přejeli trajektem Dardanely na Galipolský poloostrov, tedy zpět do Evropy. Z lodi byl nádherný pohled na zapadající srpek Měsíce.

Měsíc byl vidět tak hezky, že jsme kvůli němu zastavili v kopcích nad přístavem a pořídili několik fotografií. Tento snímek jsem vyfotografoval Canonem EOS 20D s obyčejným zoomem EF 24-85 bez stativu, s fotoaparátem opřeným o střechu auta. Světla na zemi pod Měsícem nejsou ostrá, protože obrázek vznikl složením třech snímků podle Měsíce, který se během fotografování na obloze posunul. Vpravo od Měsíce je vidět Eta Pisces ( mag.3.6 ). Snímek se zvýšeným kontrastem sice bez aplikace temného snímku nevypadá moc hezky, ale jsou na něm vidět hvězdy zhruba do mag.7. V některých místech zkrátka stačí jen tak namířit fotoaparát na oblohu, cvaknout - a máte astrofotografii ...

Při průjezdu Bulharskem v pátek 31. března jsme hledali na Staré planině místo, kde by bylo možné tábořit i pozorovat oblohu. A našli jsme něco neuvěřitelného : napůl rozpadlé železobetonové monstrum na vrcholu hory Buzludža, známé partyzánskými boji za svobodu Bulharska od poloviny 19. století až do konce 2. světové války. Na této stavbě je na první pohled zřejmé, že v 80. letech minulého století sloužila jako chrám pro rituální obřady bulharských komunistů. Musela proto svou monumentálností překonat sousední památník bojů proti Turkům na vrchu Stoletov nad průsmykem Šipka.

Na jižním úbočí hory jsme našli hezké místo s výhledem na oblohu, na hory i do údolí s městem Šipka a kostelem, postaveným na paměť osvobození Bulharska od Turků. Ovšem když jsme pečlivě instalovali techniku a ustavili montáže, obloha se zatáhla a z pozorování a fotografování zase nic nebylo. Alespoň jsme se trochu vyspali.

V průsmyku Šipka jsme se zastavili v sobotu dopoledne. Navštívili jsme památník bitev z let 1887 a 1888, které ukončily nadvládu Osmanské říše nad Bulharskem. Rozmístění děl proti sousednímu "komunistickému" památníku na Buzludži je docela výmluvné ...

V sobotu 1. dubna večer jsme se v Rumunsku pokusili vystoupat z jihu na Fagaraš. Naše cesta skončila poněkud drsným aprílovým žertíkem : několik metrů vysokým sněhovým závalem přes silnici. Nezbylo, než se vrátit asi 30 kilometrů po rozbité silnici a druhý den projet mezi horami po hlavním tahu údolím Oltu.

V neděli už jsme se drželi hlavních silnic a poměrně rychle projeli půl Rumunska i Maďarsko, takže jsme v noci na pondělí dorazili domů.

Zpět na hlavní stránku fotografických experimentů

Fotografie prstencového zatmění Slunce 3. října 2005

Dokument z částečného zatmění Slunce 31. května 2003.

Vzpomínka na úplné zatmění v srpnu 1999.